Rufin

Kdesi v hloubce temného lesa se začalo probouzet tajemné stvoření. Do jeho brlohu začaly pronikat nitky slunečních paprsků. Ptáci začali švitořit jeden přes druhého, co chvíli byla slyšet kopýtka, která uháněla vysokou trávou a setřásala perlové krůpěje rosy na zem do vlhkého mechu.

Sem a tam ještě poletovaly obláčky mlhy, které se pozvolna ztrácely v sluneční koupeli. Stíny byly ještě dlouhé. Lesem vonělo jehličí a smůla, v houštinách se rozpouštěly sladké vůně jahodí, ostružin, malin a obrovských borůvek, které nakláněly obtěžkané stonky až k zemi.

Zvlášť na ty, mělo naše stvoření zálusk. Slastně se protahovalo ve své sluji pod vývratem. Šička jazyka mu trčela z tlamy ještě po rajském snu, který se mu zdál. Nejraději ze všeho by spalo celý den, ale v břichu už mělo tísnivý pocit prázdnoty.

Neochotně se vykolébalo z temné díry a zvědavě mžouralo do slunečního rána...