Vzpomínka na světlo

 

Hluboko v temné noci, v té nejpustší a nejtemnější prázdnotě, kde je slyšet každý zvuk jako stádo řičících buvolů a přesto se vlastní tlukot srdce ztrácí v neutuchajícím tichu. Tam kde stojí ta největší a nejvelkolepější ze všech katedrál, a přesto ve skořápce od nejnicotnějšího ořechu. Tam v naprosté samotě a tichu bliklo světlo.

Rozsvítilo se na kratičký okamžik. Bylo tak blízké, téměř na dosah ruky, a přesto na nekonečné míle vzdálené, tak oslepující až přecházel zrak, a tak nicotné, že i lesk v oku byl proti tomu slunečním žárem.

Svítilo jen kratince, jen co by se list stačil pohnout ve větru a svítilo dlouze, že i nesčetněkrát přeplout moře by bylo jen mžikem.

Byl to jeden jediný záblesk, který říkal: „Já jsem tady!“ a byly to miliardy světélek, které volaly a držely se pevně u sebe.

Rozsvítilo se a zase zhaslo, nikdy předtím ani potom takové světlo nesvítilo, bylo jedinečné a krásné a děsivé a hřejivé a bylo pryč.

Prázdná temnota vše pohltila v pevném rouchu… Ale zbyla vzpomínka, vzpomínka na to světlo, na světlo, které vneslo do temnoty něco nového, něco neobyčejného, něco krásného, něco děsivého a hřejivého.

To ne světlo, ale temnota už byla děsivá při vzpomínce na světlo a světlo bylo tak krásné a hřejivé.

Celou prázdnotu zachvátil stesk po tom světle, dlouhý a krutý stesk, nepřestával a sužoval, ničil a chátral a hlodal a rval se.

Až po čase, nebo v ten samý mžik se rozsvítilo jiné světlo. Nebylo takové jako to první, ale bylo stejně krásné a hřejivé, ale přesto jiné. A to druhé světlo, ještě než vyhaslo, stačilo rozsvítit další světla, ale ani ta se nepodobala tomu prvnímu. A tak se rozsvítila další a další světla. Stovky, tisíce, statisíce, miliony, miliardy, tisíce miliard.

A prázdnota už nebyla prázdná, ale plná světel všech druhů a barev, ale žádné z nich nebylo stejné jako to první. Na první světlo zbyla jen vzpomínka a té se držela všechna světla.

Původní světla zhasínala a ta nová pro ně truchlila, ale sama tvořila stále nová a nová, která zaplnila prázdná místa po starých, a ta se vydávala různými směry, aby dál rozsvěcovala. Některá světla se cítila sama, a tak se spojila s jiným dohromady, aby společně zářila ještě víc. Některá světla zhasla bez užitku, jiná se obětovala pro druhé. A koloběh pokračoval, až byla celá prázdnota jedno obrovské světlo.

Kdyby se náhodou stalo, že by všechna světla zhasla a nenechala po sobě žádná další světla, zůstala by v prázdnotě opět jen vzpomínka. Vzpomínka na první světlo a na světla po něm.

A rozžhnou se další světla jasným plamenem a už nikdy neuhasnou.

 

Kde je ta vzpomínka?

Kam se poděla ve věčné prázdnotě?

Kdo ji objeví, aby zažehl nová světla?

Najděte tu vzpomínku a nechte vzplát vaše srdce jasným plamenem jako naději pro všechny ztracené. Ať svítí jako majáky nad blaženými přístavy a nikdy neuhasnou.