Lesní brána

Už se stmívalo, les se pomalu zšeřil a mezi kmeny se objevily první náznaky mlhy. Na lesní pěšině se ozvaly kroky, které vyplašily párek myšic. Poznenáhlu se z mlhy vynořil zakuklenec. Blíž z něj byly vidět jen tuhé kožené boty co nosí jen hraničáři na obchůzkách hor. Kapuce mu pomalu ale jistě klouzala po vlasech dozadu… Mířil si to ostrými kroky a zdálo se, že ho nezajímá nic než směr jeho cesty. Kapuce mu sjížděla z hlavy dál, a tak odhalila tvrdé rysy jeho tváře a tmavé vlasy stažené do ohonu. Kapuci si znovu nasadil a ještě víc si ji stáhl do obličeje. Bylo to marné, sjížděla znovu.  Jeho špinavý plášť se vlnil jen pár palců nad zemí.

Prošel kolem ztrouchnivělého pařezu, lehce překročil pokroucený kořen a zahleděl se do houstnoucí mlhy. Uviděl zablikat světýlko a vydal se směrem k němu. Tak dorazil až k lesnímu obydlí, kterému místní lidé jednoduše říkali „Lesní brána.“ Byl to vlastně hostinec a mýtní stanice zároveň. Kdysy to bývalo mocné sídlo, snad i obchodní překladiště, ale zub času nemilosrdně zapracoval. Vysoké oprýskané zdi skrývaly bezvýznamně malá zamřížovaná okénka. Z neznámého důvodu byla na komínu kovová klec, která skrývala snad i nějakou kostru. V noci nebylo radno se potloukat kolem, protože les se stával po setmění královstvím vil, bludiček, světýlek, vlkodlaků, hejkalů a ohnivců. Většinou tam bylo prázdno, ale dnes tam zůstalo pár posledních kupců a sedláků, kteří se pozdě vraceli do svých samot v lesích z trhu se slušnou dávkou zlaťáků. A tak se hostinský snažil je obrat co nejvíc.

Vešel dovnitř a ostře se ohlásil: „Jedno pivo hospodo!“ Posadil se do rohu a čekal na svou objednávku. Uvnitř bylo poloprázdno, a tak si vyslechl něco o nájezdech ohnivců na statky v okolí, o ztracených mládencích zmámených vílami a konečně o tom tajemném místě Lesní bráně, která má prý stát někde v blízkosti toho hostince. Seděl tiše a ani nedutal, přesto jakoby něčím zneklidněl. Už málem necítil nohy, celý den byl na cestě a boty měl málem prodřené. Čekání bylo zdlouhavé a tak se zaposlouchal se do vyprávění jednoho hosta.

„Povídá se, že ještě za válek se západem měl v těch lesích sídlo jeden mocný čaroch. Les mu patřil už od nepaměti, ale po válkách zmizel a jeho hrad stále více chátral, nakonec se v něm usídlila lesní havěť, víly, ohnivci, „eeh“ však to znáte. Povídá se, že tam hledali poklad, co jim ukradl nebo bránu k němu, báby jí říkaly Lesní brána. Hrad nakonec srovnali se zemí a za  kolik let, ani nevím, postavil tady hospodář na tom místě právě tuhle hospodu. To víte, strážci tudy zavedli cestu přes les a dál přes hory a pantáta měl alespoň dobré jméno pro svůj krám.“ Do vyprávění se vložil další host: „Ještě se povídá, že Lesní bránu může otevřít jen potomek toho čaroděje, protože by měl mít klíč k bráně, nějaký talisman nebo amulet.“ „To jsou babské tlachy, já jsem na vlastní uši slyšel že ta lesní havěť srovnala dům se zemí i s tím pokladem anebo že ho našli,“ dal se slyšet další host, co málem překousl fajfku. To už hospodský nevydržel a okřiknul hosty: „Tak panstvo nehádejte se mně tady, já jsem rád že tady nocujete, ale kůlničku na dříví mi z hospody dělat nemusíte. Budete rádi když do rána přežijete, někdy tady bývá hodně nebezpečno. Ještě, že jsem si nezapomněl donést svěcenou křídu.“ Všichni ztichli a užasle se dívali na hospodského. Bylo znát, že někteří tu nocují poprvé. Hospodský je ale jen suše ujistil: „Můžete být klidní, dveřmi, okny ani komínem se sem žádná pekelná stvůra nedostane a ve zdech je dost kouzel aby odolaly nájezdům nejmíň dvě sta let.“ To už ale hospodský mířil i s korbelem plným piva k pocestnému.

Když mu hospodský postavil na stůl korbel s pivem, pocestný si ho pozdržel. „Hospodáři, co je pravdy Lesní bráně? Co se o ní povídá?“ „Jó, holenku, tady se platí i za informace…“ ale to už na stole ležel stříbrňák. Zacinkání vzbudilo zájem i ostatních návštěvníků a tak se pocestný dozvěděl kde hledat onu Lesní bránu. A ještě za příplatek ho tam i sami návštěvníci, už ale řádně v dobré náladě, dovedli.

Nešli daleko. Hned za hospodou byla vysoká skála a za ní rokle, o které nevěděl nikdo jak je hluboká. Na dno nedohlédli ani oni a tak se vrátili zpět ke skále. Pocestný poslal už dotěrné návštěvníky domů a navíc jim napěchoval kapsy zlatem s poznámkou ať chválí pokladnu krále Dagoberta. Sám se vydal na průzkum skály. Bylo na ní poznat pramálo a tma s mlhou vše ještě přikryly svou neprůhlednou rouškou. Až teď si pocestný uvědomil že pochodeň si návštěvníci odnesli s sebou, protože on sám viděl ve tmě o něco lépe. Přesto se rozhodl, že si na tu skálu posvítí. Napřáhl levou ruku a napnul prsty. V okamžení už mu na dlani plápolal jasný bílý ohýnek. Pravou rukou shazoval mech, kterým už byla skála značně obrostlá. Nedaleko se ozvalo hysterické zavytí – vlkodlak. Teď nebyl na vlkodlaka čas. Pocestný zahlédl nepatrnou rýhu a odhalil i další znaky. Mezi nimi i malý kruh se čtyřmi tvory – byl tam drak, jednorožec, pták – snad Fénix a gryf. Pocestný na nic nečekal a sáhnul si pod košili. Na krku mu visel řetěz se stejnými znaky jako na skále. Rychle jej vložil do vytesané formy a zase jej vyndal ven. Teď si teprve připustil přítomnost vlkodlaka. Zhasnul plamínek aby mohl lépe rozeznávat pohyby ve tmě. To už se k němu přibližoval vlkodlak podrážděný světlem ohýnku. Pocestný poodešel na stranu od skály přikrčil se a čekal. Nedaleko už bylo slyšet zřetelné vrčení a tiché kroky kráčející po suchém listí na vlhké lesní půdě. Najednou se zatřásla země, to vlkodlaka zmátlo. Po chvíli se začala skála rozevírat a z otevřené brány se s vřískotem vrhli na vlkodlaka metroví netopýři. Pocestný na nic nečekal a rychle vklouzl do brány a vložil přívěsek do druhé formy – brána se pomalu zavírala. Do tmy ještě stačil vykřiknout: „Ať žije kovář Jakub a tebe, Špičáku, bych poznal i bez vlkodlačí kůže. Ale neboj se o poklad se s tebou spravedlivě rozdělím…“ Další větu už nestačil dopovědět, protože se brána zavřela.

Pak už sestupoval po točitých schodech dolů do skály a na cestu si svítil svým bílým plamínkem. Jak tušil sestoupil až na dno rokle, což mu chvíli zabralo. Když konečně dorazil až na poslední schod, čekala na něho ještě další překážka. Byla tam druhá brána, díky které se nemohl dostat ze schodiště na dno rokle. Pak začal nahlas přemýšlet. „Zajímavé, skála, která se tváří jako brána. To by mě zajímalo jak se sem dostali ti netopýři.“ Než dozněla ozvěna vznášel se na místě, kde před chvílí stál, velký netopýr. Nebyl sice tak velký a chundelatý jako ti u první brány, ale určitě byl stejně hbitý. Zazněl pronikavý hvizd a ukázalo se místo kde se zvukové vlny ztrácely. Netopýr se vydal tím směrem. Vrátil se o dvě poschodí výš a u stropu našel co hledal. Těsně pod klenbou pronikal do temného schodiště paprsek měsíčního světla, které se předtím ztrácelo v oslnivém světle plamínku. Netopýr se protáhl dírou a už se vznášel nad prostorným dnem. Když se ale podíval vzhůru, zahlédl jen další otvor ve stropu rozlehlé jeskyně. Pomalu se snesl na nerovné dno, proměnil se zpátky v člověka a důkladně si prohlížel jeskyni, zároveň to s velikým zájmem komentoval. „Není divu, že nenašli dno u rokle, všechno je iluze a tahle díra nahoře vůbec není znát. Dostat se sem mohli jen ti netopýři, kteří se řídí sluchem… a ne zrakem.“ Pak přestal komentovat strop a začal se rozhlížet kolem po stěnách. Ještě coby netopýr, si zmapoval celé jeskynní bludiště a zamířil rovnou k zdi za jeho zády, kde měl být průchod na schodiště. Průchod tam skutečně byl, ale jen jednostranný. Do jeskyní by se tudy nikdo nedostal, ale z jeskyní byl průchod volný. Nalevo od průchodu našel další znaky spolu s formou přívěsku draka, jednorožce, Fénixe a gryfa. Tentokrát už ale nevkládal svůj přívěsek do formy, ale jen se konečky prstu dotkl vnitřku formy a zatlačil. Mohl sice pomocí kouzla zatlačit na stěnu, ale rád zkoušel štěstí. Zatlačil… a sykl bolestí, možná že i z úleku. Z formy vyjely jehly a zranily jeho prsty, on ale nepovolil a zatlačil dál. Jehly ustoupily a stěna se rozplynula. Sám ani nevěděl jak, prsty se mu začaly hojit neuvěřitelnou rychlostí. Ještě před chvílí třepal rukou aby mu polevila bolest a teď už nebylo po ránách ani památky. I on sám se tomu divil. Že by další iluze? Teprve teď se začal zajímat o prostor za stěnou. Bylo tam to, co hledal a ještě mnohem víc. Na mramorovém podstavci, tam našel meč z dob válek se západními tyrany. Ukryl ho sem jeden mocný čaroděj a nalézt jej mohli pouze jeho potomci za pomoci přívěsku. Vzal ho do ruky, byl těžký a ostří měl lesklé jako zrcadlo, muselo být snad tísícivrstvé a z nejlepší damascenské oceli. Jílec měl jemně tepaný a ozdobený drobnými krystalky magického nerostu. Zastrčil si ho i s pochvou za pás a rozhlížel se kolem. Okolo bylo plno zlaťáků a tak si jich nabral do torny až se málem trhaly švy. Ještě dlouho se díval na to bohatství a nemohl se ho nabažit. Pak vystoupal zpátky nahoru, ale nešel hned z brány ven a to jen proto aby se už nesetkal s vlkodlakem. Čekal až do rána.

Když se začalo rozednívat, ukázalo se, že vlkodlak nápor netopýrů nevydržel a celý podrápaný ležel nehybně před bránou až do rána. Tam ho pocestný našel, naštěstí se Špičák proměnil zpátky do lidské podoby a tak ho pocestný odnesl do hostince aby ho ošetřili. Ještě dlouho sedával u Špičákova lože, držel v ruce čarovný meč a přemýšlel. Že by byl skutečně potomkem toho čaroděje a kdo vlastně byl tím „mocným čarodějem“, že měl takové bohatství a vzácné artefakty. Tak se rozhodl jít dál a dozvědět se něco víc o čaroději od Lesní brány a o historii brány samotné. Nechal jim tam peníze na ubytování pro Špičáka i na doktora. A Špičákův podíl? Ten ať prý si ho sám pak u něj vyzvedne.

Sám se pak vydal na další cestu zahalen do pláště, ze kterého visely dlouhé cáry jen pár centimetrů nad zemí a které napovídaly něco o zcestovalosti toho muže.