Kocour II

Přikrčil se, zamával lehce ocasem, aby určil správný směr skoku, odrazil se a vyskočil do poloviny kmene. Pevně se chytil drápky vrásčité kůry a pomalu šplhal nahoru. Špička ocasu se mu při tom komíhala sem a tam, jak vyrovnával stabilitu.

„Zajímalo by mě, kde je ten poděs. Chtěl bych vidět jeho výraz, už ho slyším: ,Ale copak? Pánův mazlíček bere roha? No to snad ne!‘ Ať si toho svýho usmolenýho páníčka strčí někam. Smrdí černou magií až sem. Chmm… já mu ho nechám se vším všudy. Podlízat umí, tak ať se z toho vylíže a ze mě už tady neuvidí ani chlup…“

Mezitím, co takhle přemýšlel, dorazili pod vrbu dva slídiči, byli to dva silnější vlci se zvlášť cvičeným nosem a rychlýma nohama. Kocoura na stromě vyčmuchali, i když byla tma tmoucí a začali na něj láteřit a vyhrožovat.

Quirin, ten větší, starší a zkušenější začal jako první: „Ahaháá, tady jsi. Čičinka nemá kam zdrhnout, čičinka má strach z vody. No tak si popovídáme, číčo!“ a tlapou vyhodil z říčky cákanec vody směrem ke kocourovi. Mladší vlk, Vigil, vycenil zuby, frkl jako by měl rýmu a pohodil hlavou na stranu.

Pak začali pod vrbou přecházet sem a tam jako hladoví lvi. Naježený hřbet, vyceněné zuby a výhrůžně vrčeli. Přecházeli přes říčku z jednoho břehu na druhý, vrčeli a neodpustili si cákat prackami vodu na strom. Kocour se k nim otočil čelem, ale pořád couval směrem nad vodopád.

Přečtěte si celou kapitolu v sekci Příběhy a úvahy - Kocour