Kapitola 2. - Les nečekaných možností

Po několika desítkách kilometrů níže po proudu, ale teď už ráno, na písečný břeh vyskočila z vody štika. Chvíli se tam plácala a pak jí modrozeleně zasvítily oči. Kdyby někdo viděl, co se tam stalo, stačilo by mu jen jedinkrát mžiknout očima a už by štiku nenašel. Místo toho by viděl mladého kocoura černého jako uhel. Jen oči by mu připomněly štiku, ještě chvíli v sobě totiž měly to zvláštní modrozelené světýlko.

Všichni si myslí, že kouzla jsou něco úžasného. Je to přece krásné, když někdo čaruje, vždycky to musí dobře vypadat a nikdy se to nemine účinkem. Až na katastrofy a naprosté omyly, což je ovšem vítaná novinka a je kolem toho vždycky spoustu rozruchu. Na taková zdařilá kouzla s vedlejšími účinky už potom nikdo není zvědavý, a proto se o nich moc neví. Nejde o to, že by žádné kouzlo nemělo vedlejší účinky, ale zkuste si představit, že je z vás najednou z ničeho nic ryba. To je šok samo o sobě. Nemáte ruce, popřípadě tlapky, nemůžete se nadechnout, ale co to, ono jde dýchat tam někde za hlavou. No to je ale divný pocit. Nemůžu normálně chodit, a abych se hýbat musím tak nějak hýbat celým tělem. Dobře už mi to jde, už jsem celkem obstojná ryba. Všechno je v pořádku a teď honem co potřebuju a rychle zpátky do svého těla, přece jenom je to trochu nezvyk a taky trochu nepohodlné.

A teď když už mám všechno vyřízené, jak se proměnit zpátky. No nic, ve vodě to radši zkoušet nebudu, ale neudusím se na vzduchu? Snad ne, přeci jenom nějaký ten kyslík v krvi mám… uvidíme. Raz dva tři skok a jsem na suchu. Je to celkem nepřirozený a hlavně dost nepříjemný pocit být ryba na suchu a plácat se ne jako, ale plácat se v rybím těle na suchu… brr… ať už je to za mnou. Čáry máry… a je ze mě zpátky já. No sláva. Uf…

To byl ale divný pocit, jsem tak nějak celý pomuchlaný, rozcuchaný a ještě ty vnitřnosti, no málem bych to někam vypustil horním koncem. Ups… eee… naštěstí jsem to udržel, no ale fuj. A ten divný pocit v puse, tlamičce, blé… chci trávu honem nějakou trávu, ať si spravím žaludek. Támhle ji vidím támhle ji vidím. Honem, honem… Tráva, tráva… jé.. úleva. Tak a teď se nejmíň půl hodiny nehnu, přece jenom se neměním každý den.

-   -   -

Celé to divadýlko sledovala z větve nedalekého smrku sojka. Štika-kocour si jí nevšímal, a tak si dokázala udělat svůj vlastní ptačí názor na to, co právě viděla. Dobře ryba se přemění na čtvernožce, je to divné a určitě to ohlásím, ale není to tak důležité, abych se kvůli tomu uhnala. Co to dělá ten kočičinec? Kouše trávu? Aha, asi je mu po tom kousku špatně. No, dobře mu tak. A co to dělá teď? To není možné, on se tu rozvalí jak nějaký světapán a docela po lidsku na zádech, s tlapkami nahoru a s tlamkou dokořán. Tak to už je moc! To se musí hlásit! Zvedla se z větve a odfrčela si to někam do hloubi lesa.

-   -   -

Bylo ještě šero, když les celým svým tajemným tělem pocítil, že se děje něco, co by se v žádném případě dít nemělo. Ten pocit se nesl na vánku a předával ho z jednoho stromu na druhý. Stromy ten pocit zachytily na listech a lehce se otřásly, jak znepokojivá ta zpráva byla. Člověk by zachytil jen ten vánek mezi stromy, co hýbe listím. Ale tenhle les si žil svým vlastním životem a každá změna vzduchu nebo vody znamenala nějakou zprávu, která se rychle šířila všemi směry. Ale jen jediný směr dostal tu správnou odezvu. Pod korunou dubu se právě probudil nejtajemnější obyvatel už tak záhadného lesa.