Kapitola 1. - Jeden z mála útěků
Nad temnými korunami stromů jasně svítil dozrávající měsíc. Pod korunami se tiše plížil černý kocour. Bylo vidět, že spěchá, ale nehodlal svůj spěch přehnat.
Jak procházel zužující se soutěskou, stále víc se nořil do stínů a spolu s tím se zužovaly i břehy říčky, jejíž proud stále rychleji chvátal k vodopádu. Stromů také ubývalo a postupně mizela i křoviska, jen těsně nad vodopádem se uchytila v řečišti vrba, která svými starými větvemi kryla celý přepad vodopádu. Vodopád spadal šest sáhů hluboko a zanikal ve vodní hladině nemalého jezera.
Zastavil se až pod vrbou a otočil se směrem proti proudu. Lehce cukl pravými vousky, přimhouřil oči aby lépe zaostřil. Celou dobu za sebou cítil slídiče, ale nechtěl se nechat chytit jen tak.
"Tak si budeme hrát," promluvil lidským hlasem a zadíval se do koruny vrby.
Přikrčil se, zamával lehce ocasem, aby určil správný směr skoku, odrazil se a vyskočil do poloviny kmene. Pevně se chytil drápky vrásčité kůry a pomalu šplhal nahoru. Špička ocasu se mu při tom komíhala sem a tam, jak vyrovnával stabilitu.
„Zajímalo by mě, kde je ten poděs. Chtěl bych vidět jeho výraz, už ho slyším: ,Ale copak? Pánův mazlíček bere roha? No to snad ne!‘ Ať si toho svýho usmolenýho páníčka strčí někam. Smrdí černou magií až sem. Chmm… já mu ho nechám se vším všudy. Podlízat umí, tak ať se z toho vylíže a ze mě už tady neuvidí ani chlup…“
Mezitím, co takhle přemýšlel, dorazili pod vrbu dva slídiči, byli to dva silnější vlci se zvlášť cvičeným nosem a rychlýma nohama. Kocoura na stromě vyčmuchali, i když byla tma tmoucí a začali na něj láteřit a vyhrožovat.
Quirin, ten větší, starší a zkušenější začal jako první: „Ahaháá, tady jsi. Čičinka nemá kam zdrhnout, čičinka má strach z vody. No tak si popovídáme, číčo!“ a tlapou vyhodil z říčky cákanec vody směrem ke kocourovi. Mladší vlk, Vigil, vycenil zuby, frkl jako by měl rýmu a pohodil hlavou na stranu.
Pak začali pod vrbou přecházet sem a tam jako hladoví lvi. Naježený hřbet, vyceněné zuby a výhrůžně vrčeli. Přecházeli přes říčku z jednoho břehu na druhý, vrčeli a neodpustili si cákat prackami vodu na strom. Kocour se k nim otočil čelem, ale pořád couval směrem nad vodopád.
Quirin začal provokovat: „Jak si to vůbec představuješ, číčo. Kolem celé pevnosti je pustina a v hradbách není jediná skulina. Bez povšimnutí nezmizí z pevnosti ani krysa, natož číča špinavá jako usmolenej plivník. Tak mi hezky vyklop jak ses dostala pryč číčo." Zastavil se, zvedl hlavu a s otevřenou tlamou zíral na kocoura, od kterého čekal odpověď.
„Nerad bych vás urazil, ale jako hlídači nestojíte za nic. Kocour mezi vámi projde a vy si zařezáváte dál. Abych nezapomněl, kdy jste přišli na to, že jsem pryč? … Až jste se ráno do růžova vyhajali, nemám pravdu? Voříšci!“
Na poslední slovo si dal obzvlášť záležet, aby ho vyslovil štěkavě po vlčím způsobu. A to je pro ušlechtilého vlka ta největší urážka, každý přece ví, že voříci jsou obyčejní vlci, co nemluví a žijí barbarsky ve smečkách.
Jak domluvil, dostal se až na nejnižší větev, která se skláněla nad jezerem a houpala se sem a tam. Vlci museli až pod větve vrby aby na kocoura viděli a teď už jen stáli a sledovali očima houpající se větev. Kocour už byl skoro pod jejich prackami, ale asi sáh a půl od hrany vodopádu.
Vlci stáli těsně vedle kmene vrby, výhružně vrčeli a cenili zuby. Vigil se neudržel a skočil po kocourovi: „To si vypiješ, číčo!“ Vrhl se s rozevřenou tlamou na houpající se větev, která ho ale nemohla udržet a navíc se mu do ocasu zahryzl Qurin.
Větev se stále víc nakláněla nad jezero, až začalo praskat dřevo a větev se začala řítit dolů. „Nazdárek, vlčku!“ stačil říct kocour poslední posměšek a drápky sekl vlka přes čenich. Vigil zakňučel a chtěl couvnout, ale už všichni tři padali do jezera.
Kocour se otočil čelem k hladině, blýsklo se mu v očích a začal čarovat. V mžiku se místo něj objevila štika, která začala chudáka Vigila mlátit ocasem do tlamy, jak se snažila „plout“ vzduchem.
Ve změti vrbového listí a větviček se tak zřítila do jezera štika a za ní dva vlci. Z toho ten druhý držel prvního zuby za ocas.
Jako první se z vrbové změti vydrápal Quirin, lapal po dechu a plival Vigilovy chlupy.
- - -
Na vrbu zlehka dosedl rozčepýřený výr. Znepokojeně mrkal při pohledu na scénu pod sebou, ale sledoval to divadlo dál.
- - -
Po chvíli se nad hladinu dostal i Vigil, který se zamotal do spousty vrbových větviček a vypadal jako nějaká jezerní příšera.
„No, fuj, ty vypadáš! Proč zrovna já jsem musel dostat takový štěně, jako seš ty?“ Ulevil si Quirin a pokračoval: „Pán chtěl tu číču živou. Máš štěstí, že jsi ji nezadávil, jinak bych si to odnesl za tebe, že nedávám pozor.“
Vigil mezitím prskal vodu, která se mu dostala do otevřené tlamy a do čenichu, a snažil se doplavat k nejbližšímu břehu. To nebylo tak snadné, protože většinu břehu tvořila kolmá skalní stěna. Jen na severní straně byla asi třetina jezera s nízkým břehem. Ta zahrnovala i dvě stavidla, jedno severozápadní vedoucí do Efronu a druhé severovýchodní, na původním přirozeném korytu.
Na západní straně hor se rozléhaly hluboké hvozdy a často bylo třeba posílit proud lesní řeky vodou právě z tohoto jezera, aby mohli dřevorubci plavit dřevo k pilám níž po proudu.
Častěji tekla voda právě do Efronu, jenže už tak před padesáti lety, než se v jižních Efronských lesích usadily divoženky, ohnivci a divá zvěř a navíc tam nějaký čaroděj začal provádět svoje kejkle, bránil stromy, dřevorubce vyhnal a lesy si přivlastnil. Od těch dob koryto zarůstá houštím spolu s pěšinou z Efronu k jezeru. A na té druhé – východní – pěšině teď stál Quirin s Vigilem.
Oba ze sebe setřásali vodu a Vigil navíc dostával z kožichu vrbové listí. Prskal z čenichu vodu a zajíkal se nebo snad škytal.
Quirin se jen párkrát otřásl, tak jak to dělávají psi, když vylezou z vody a díval se na Vigila: „Ty mlíčňáku, musel ses pěkně nalokat. Jen to ze sebe dostaň, já se zatím mrknu kolem.“
Chodil sem a tam, díval se do kalné vody, skákal po skálách podél břehu, dokonce se znovu namočil. Pak se vrátil k Vigilovi, který se mezitím celkem usušil, ale v noci to nebylo nic snadného. Vigil byl zvědavý: „Tak co? Je fuč?“
„Vrr, jasně že není. Je v tomhle zatraceným rybníce. Zkus najít rybu ve vodě. Nevím přesně kde je, ale cítím ji.“
„Počkáme si tu na ni?“
„Počkáme?! Musíme ji najít,“ napěnil se Quirin.
Mezitím začala voda v rybníce vřít nebo to tak alespoň vypadalo. Všechny ryby, jako by byly vedeny společnou myslí, začaly skákat z vody a metat salta. Mířily do všech stran rybníka a začaly skákat z vody na skály a břehy. Obě stavidla se spustila a mizely jimi proudy vody plné štik, bělic, karasů, hrouzků a línů. Objevili se i dva sumci, jeden si to zamířil směrem do Efronu a druhý do Gredenu. Spousta malých rybek rychlých jako šipky a zubatých jako pila se vrhla nejdříve na výra, který seděl na vršku vrby.
Nutno říct, že ryby vyskákaly po stěně kolem vodopádu nahoru jako šplhavci a vrhly se na výra. Ten ani nemrkl, roztáhl křídla, zatřepal se a kousek poposedl na větvi. Pak začal skřehotat. Naklonil se dopředu a zase se narovnal. Znovu se naklonil, odrazil se z větve a vzlétl. Začal kroužit nad jezerem a příšerně vřískal.
Quirin s Vigilem začali žalostně výt a válet se po zemi. Sice byli mimo hlavní zvukovou vlnu mířenou na ryby, ale na citlivé vlčí uši to byl silný nápor i tak.
Silné vibrace měly odhalit kocoura, ale protože ryby žádné uši nemají, tak na ně zvukové vlny nemají valný účinek.
Výrovi to došlo v okamžiku, kdy se ryby nejen že nezastavily, ale zasypaly oba paralizované vlky svými zmítajícími se těly.
Pak zvuková bariéra minula a výr si ulevil: „K ďasu s kocourem!“ Pak zmizel někde nad vodopádem, aby oznámil svému pánovi znepokojivou situaci.
Oba vlci se pomalu vzpamatovávali z dalšího šoku. Podívali se jeden druhému do očí pohledem, kterým si navzájem rozuměli. Vyjadřoval něco, co se blížilo k děsu a zároveň těkal možným východiskem. Útěk…
Quirin si odfrkl stranou a zamířil směrem přes hory. Vigil vyrazil bez hlesnutí za ním.